Eduard Ovčáček & Miloš Urbásek, 26. 1. 2012 - 9. 3. 2012

Otevírací doba Úterý - Neděle 9-17 hodin.

Eduard Ovčáček, Miloš Urbásek

Eduard Ovčáček

Český Těšín, Frýdek Místek, Ostrava. Města Eduarda Ovčáčka. Tento kraj má prý od uhlí černé srdce. Snad...
U Ovčáčků tluče v rytmu psacího stroje.

Každý tep zrodí nové písmeno. Je jich spousta, valí se jako řeka. Tlačí se v zástupech, choulí se v kabátcích z ručního papíru, překřikují se v hloučcích. Některá spořádaně čekají, jiná se potácejí, další se ztrácejí pod tíhou těl svých druhů. Co s nimi?

Eduard Ovčáček to ví, umí jim naslouchat, vypozoroval, jak s nimi zacházet. Grafémy ho poslouchají jako svého pastýře. Zpupné verbuje do přísných šiků geometrických útvarů. Z klidných kusů stáda vytváří řádky a sloupce svých grafických listů. Slabší jedince nechá zemřít prastarou rituální smrtí v plamenech ohně. Je to kruté divadlo, písmenka černají pod rozžhavenou kovovou matricí, aby v příštím okamžiku mohla znovu povstat z popela. Slepí fénixové s vypáleným cejchem, znovu svobodní a silní. Některá z písmen magickou moc opakovaně se nadechnout nemají, zůstávají po nich prázdná okénka v listech koláží.

Pan Ovčáček je tuší i pod kůrou stromů. Opatrně hledá mezi letokruhy starých kmenů šepoty milenců, útržky rozhovorů dlaní dřevorubců, řetězce vzpomínek, modely hvězdné oblohy a počty zatoulaných kusů dobytka.

Jsou i znaky, které do vínku dostaly dominantní, bojovnou povahu býků v aréně. Toreador Ovčáček s nimi tančí a zápasí, aby nakonec jejich zkrotlá, znehybněná těla náležitě uctil. Stojí jako vítězové, velcí, často rudí od krve či zčernalí od hlíny bojiště, nad svými druhy.

Zbytek stáda je puštěn na úrodné pastviny počítačové obrazovky. Tam se přelévá, plaší a znovu formuje. Pak se k nám znovu vrací v plastických op-artových digitálních tiscích.

I Ovčáčkova písmena umírají. Jejich duše nedojdou zatracení, Eduard je nechává odpočívat v bílých tůních tichých slepotisků. Jejich nadčasovou platnost cítíme i v řadách serigrafických tisků.

Velkou inspirací je pro Eduarda Ovčáčka prostor. Snaží se uchopit jej svými objekty, které kontinuálně vznikají po celou dobu jeho tvůrčí práce. Architektony, dřevěné reliéfy a plastiky v nejrůznějších variantách, obměnách a rozkladech umocňují prostor, vytváří jeho novou, vlastní dimenzi.

V. Brucháčková Závodná, leden 2012


Miloš Urbásek

Jak na plátno přenést život města? Jeho nepravidelný dech, syrové světlo brzkých ranních hodin, nepokojnou masu lidí, zvuky nočních tramvají?

Miloš Urbásek našel svůj vlastní způsob, vtiskl duši města do zástupných symbolů. Jsou tvořeny znaky - číslicemi nebo písmeny, jindy jen řadami tahů štětce či pastelu, které prosvítají pod svrchní barevnou slupkou.

Cesta k těmto zjednodušeným literám se začíná odvíjet již v cyklech litografi í a monotypů z počátku 60. let. Je v nich patrný vztah Miloše Urbáska k velkému českému grafikovi Vladimíru Boudníkovi. Mezi roky 1963 – 1965 vznikají série koláží, písmena se postupně vymaňují z použitých textů, získávají svobodu a ojedinělou výpovědní hodnotu. Autor je podrobuje vlastním typografi ckým úpravám, skládá na plochu jejich pevná těla. Některá z písmen mrzačí a používá jen jejich jednotlivé části.

Skupiny grafémů žijí vlastním řádem, svou vnitřní dynamikou. Podle přísně dodržovaných pravidel logiky a deskriptivy tvoří geometrické obrazce, akceptují autorovo přesné vertikální či horizontální členění. Úplně autonomní, osvobozená písmena sestavují „mapy"a série - z uzavřeného, základního tvaru písmen probíhá jejich rozklad pomocí otáčení, zrcadlení a dělení, někdy se opětovně vrací z rozkladné formy k původnímu tvaru.

Zcela výsadní postavení má znak 0. Pan Urbásek ho rád nanášel latexem na plátno, nechával ho kralovat archům sítotisků. 0 postupně mění svůj tvar, stává se z něj kruh, symbol života, opakovaného znovuzrození.

Barva zastupuje a tvoří na Urbáskových obrazech prostor i jeho hloubku. Sjednocuje vlastní prostor písmene, místo před ním i kolem něho. Vznikají měkké plochy tlumených odstínů, které místy naráží na tvrdé hranice barevných přímek.

V 80. letech vtiskl Miloš Urbásek svůj rukopis v podobě šrafování a řad z jednotlivých tahů do obrazů malovaných akrylem či olejovým pastelem. Některá z těchto děl směřují k monochromnímu projevu /barevná škála se minimalizuje, postupně převládá pouze jedna základní barva a její valéry/. Jiná, především pastely, se blíží k okamžikům, ve kterých je zachyceno a zhmotněno světlo.

Pozorovat přes clonu jemné mlhoviny něco tak intimního a neuchopitelného jako je Urbáskův zrod světla, myšlenky a hloubky prostoru, je téměř meditativní zážitek.

V. Brucháčková Závodná, leden 2012

Katalog k výstavě ke stažení zde.