František Kyncl & Els Moes

12. 7. 2012 - 2. 9. 2012

Hugo Demartini

Franitšek Kyncl

Výtvarná díla připomínají otevřené knihy. Dá se v nich číst, sledovat hlavní dějovou linku, nechat se unášet specifickým
stylem a jazykem každého autora. Co je však vepsáno mezi řádky?
František Kyncl mezi ně vetkl samu podstatu svých objektů, monostruktur - vzdušnost, křehkost a nadčasovost gotických katedrál, dynamiku, barevnost i iluzivnost barokních chrámových staveb, prostor těsně propojený s vlastními prožitky, zkušenostmi i myšlenkami. Nesmazatelné stopy zde zanechal i odchod z republiky /1968/, život v exilu, vlastní těžká nemoc i blízkost empatické manželky Elsi.
Je možné vyčíst touhu nalézt a vystavět konstrukci, která potvrdí správnost zvolených stavebních principů /geometrický řád/, přitom však umožní otevřít prostor, osvobodí člověka od vžitých vazeb. Kde je začátek a kde je konec? Není to podstatné, vztah mezi jednotlivými segmenty objektu je pevný, logický, začátek a konec pouze vymezují cestu, po které autor jde.
V meziřádcích je vepsána i melodie hudby, kterou František poslouchal. Její tóny a tempo přenášel do barevných tahů a doteků zanechávaných na dlouhých pásech papíru, který se zvolna odvíjel z Františkova vynálezu - pohyblivého válce /bubnu/. Vznikají tak hudební záznamy, ve kterých barva nevyjadřuje pocit ze skladby, ale odlišuje jednotlivé zvuky, jejich rozdílné rytmy. Melodie Steva Reicha, P. I. Čajkovského a dalších se mísí s ruchy z ulice, s hlasy automobilů či tichým broukáním autora.
Každá Kynclova kresba i stavba začíná bodem. „Bod je zrod, prvopočátek. Každý bod je jedna myšlenka. Myšlenky se dají vzájemně spojovat, jejich spojnicí je čára. Několik vzájemně propojených bodů a čar vytváří kresbu myšlenky. Taková kresba může být výkřikem v tichu, anebo také může být nejtišším tichem v ohlušujícím hřmotu. Kresba je slavnostní každodennost!
Kresba je naše vlastní pozorování se v zrcadle!" /F. Kyncl/ Každý člověk, předměty, hory, moře, města, planety, minulost, přítomnost i budoucnost vytváří konkrétní body, malé propojené tečky, z nichž vznikají čtyřstěny a pyramidy ve složitých strukturách nedozírného a nadčasového Univerza Františka Kyncla.

Els Moes

Stopy - to jsou stíny živých bytostí obtisknuté do základní matérie. Některé existují jen krátce, jejich jepičí život obohatí a projasní daný okamžik. Poté se rozplynou stejně rychle jako otisky bosých chodidel v drobném mořském písku. Jiné mají vyvolat údiv nad jednoduchostí formy a samozřejmostí, s jakou byly stvořeny /pravěké malby na zdech jeskyní/. Jsou i takové, které dokládají a mapují dávné formy života na Zemi.
Leží ve vrstvách seskládaných na sebe, chrání svá tajemství pro ty, kteří jsou připraveni odkrýt a dešifrovat jejich zpověď. Jaké stopy a svědectví zanechává na svých plátnech nizozemská výtvarnice Els Moes (1950)?
Dříve než začala studovat na haarlemské výtvarné akademii, pracovala Els v archeologickém výzkumu. Snímala jednotlivé vrstvy usazené půdy, naučila se proplouvat hlubinami času, zjistila, že mnohé souvislosti je možné vypozorovat jen díky mravenčí píli, pokoře a schopnosti empatie. Zkušenosti nabyté v archeologii využila i při své výtvarné tvorbě.
Nanáší a vrství olejovou barvu na plátna a nechává ji schnout. Opakováním tohoto časově náročného procesu modeluje reliéfní strukturu. Ta je tvořena řadou plastických linií, které dodržují předem zvolený rytmus a sklon. Směr nanášení barvy i úmyslné odchylky ve směrování linek způsobují změny v lámání světelných paprsků, vytvářejí stíny a dodávají reliéfům větší plasticitu, často mění intenzitu barvy. Povrch plátna nezobrazuje skutečnou podobu konkrétní věci, postavy či děje, ale zachycuje samotný průběh utváření. Jde o portrét výtvarného procesu, je odhalena strukturovaná krajina vnitřního světa autorky i pocitů diváka, které se vedle sebe ukládají do pásů vytyčených barevnou stopou.
Barevnost jejích prací se blíží monochromnímu projevu. Její plátna jsou černá nebo bílá, ostatní barvy používá velmi opatrně. Strukturované bílé a černé plochy odráží světlo, které se stává spolutvůrcem výtvarného díla. Někdy se na ploše reliéfu objevuje velká rozsedlina, průrva, na jejímž dnu je možné spatřit úzký proužek jasné barvy. Svůj tichý půvab mají i čisté a skromné reliéfy z trhaného papíru.
Els Moes kompozici svých prací předem pečlivě promýšlí. Zároveň však ponechává divákům prostor pro vlastní představy, intuici a sny. Snad právě proto vzniká mezi obrazem a divákem zvláštní pouto a souznění.
V. Brucháčková Závodná, červen 2012

Katalog k výstavě ke stažení zde.