Jiří Valenta & Karel Zlín 10. 1. – 24. 2. 2013

Jiří Valenta & Karel Zlín

Jiří Valenta

Existují místa, která pomáhají otevírat cestu pro lidskou mysl. Uvolňují a osvobozují duši a vědomí člověka z pevné skořápky
tělesné schránky, povznášejí ji do vyššího řádu zákonitostí vesmíru a vytvářejí útočiště a bezčasí pro duchovní meditaci. Setkání za branami běžného smyslového vnímání zprostředkovávají i čisté, tiché obrazy Jiřího Valenty.

Koncem 50. let měl Jiří Valenta možnost zhlédnout abstraktní kompozice F. Kupky. Dotkla se ho jejich spiritualita i barevnost. Začíná pracovat s hmotou, prostorem a světlem v ploše obrazu a vydává se na cestu abstraktní, nefi gurativní tvorby. Snaží se najít a vymezit místo člověka v lidské společnosti i v kosmickém řádu. Tato snaha je patrná zvláště po odchodu do exilu (1968 odchází přes Vídeň do Hof Dodau u Eutinu v Německu). Myšlenkově navazuje na malířské mistry českého středověku - Mistra Theodorika a Mistra třeboňského oltáře.

Obdivuje u nich harmonické sepětí smyslové i duchovní složky díla, odvážnou práci s barvou, nadčasovost a jasný malířský rukopis. Představují pro něj spojnici s domovem, s duchovní tradicí a prostředím, ze kterého je vykořeněn. Vytváří cykly Pocta Mistru Theodorikovi s podtitulem Devět pokusů o zavěšení člověka do prostoru a Dodavský biliard - Antropometrická cvičení. Plochu obrazů protíná spleť pevně vykroužených linií. Připomínají rýhy na lidské dlani. Od narození víme o jejich přítomnosti, nepochybujeme o jejich smyslu, číst v nich však umí jen vyvolení. Tyto čáry zpodobňují dráhy osudu, spojují narození se smrtí, přítomnost s věčností, vymezují délku života. Jsou pevné, předem dané, nezvratné, mají svůj vnitřní řád i tajemství. Mezi sítí čar se ocitají fragmenty lidského těla - hlava, rty, dlaň, ústa, bradavka prsu... Nepatrné stopy člověka v řádu vesmíru... Je sám, nemůže překročit limity vlastního bytí, danost osudu, hranice svého vnímání. Vymezený úsek života, na kterém lpí, mu brání splynout s bílým světlem nekonečna.

V roce 1970 se Valenta stěhuje do Plönu. Vytváří cyklus votivních desek o sv. Krappovi a cyklus votivních desek pro sv. Lalu. Oba světci jsou smyšlení, postavu sv. Krappa si Valenta vypůjčil z absurdního Beckettova dramatu Poslední páska. V každém obrazu se prolíná několik prostorových plánů. Všechny ale směřují k theodorikovskému odkazu, lehce se dotýkají našeho světa a směřují k absolutní duchovní harmonii. Od roku 1971 začínají vznikat obrazy a koláže, ve kterých přítomnost člověka zastupují obrysy bosých chodidel. Valenta je náhodně spatřil v tisku, patřila Jacquelině Kennedyové.

Vytočený palec narušuje dokonalou formu a vyvolává pocity lidskosti, něhy, bezbrannosti. Chodidla jsou vryta do krajiny nejrůznějších odstínů bělí (bílá barva může být chápána jako zástupný symbol pro světlo, světlo je duší prostoru, naplňuje ho a oživuje, smývá hranice), obklopují je siločáry osudu a kosmického řádu. Princip vyšší dimenze zastupují plochy z nátěru, barevné fólie, nerezového či měděného plechu.

Valentovo výtvarno se mění v hluboké duchovní soustředění v cyklu kvašů, které vznikají od roku 1972. Jemný a průsvitný pauzovací papír nese stopy křehkého lidského bytí, které splývá s tichem věčnosti...

Z vlastního rozhodnutí uzavírá Jiří Valenta svou malířskou tvorbu na přelomu let 1977/78. Až do své smrti v roce 1991 se věnuje fotografii.

Karel Zlín

Vážím si lidí, kteří se svou pílí dokázali prosadit v cizím prostředí. Vytrženi z kontextu běžných zvyklostí, profesních i rodinných vazeb, bez zázemí a často i bez fi nančních prostředků. K takové menšině patří i výtvarník Karel Zlín, který od roku 1976 žije a tvoří v mekce výtvarného světa, v Paříži.

Kresby představují záznamy myšlenkových procesů a vizí. Zachycují jedinečný okamžik zrodu myšlenky. V syrové nahotě prostých čar se odhalují surreálné světy mysli autora. Představují záznam momentálního rozpoložení, mapují aktuální stav duše. Zlínovy kresby ze 60. let vzdáleně připomínají stavby Antonia Gaudího. Zdánlivě nesourodé fragmenty jednotlivých organických struktur vztyčují nosný skelet věží. I přes množství různých prvků mají vzniklá těla staveb svůj řád, jasnou strukturu, vytvářejí vizuálně harmonický funkční celek. Vazivové tkáně, výstelky dutých trubic a cév, množství úponů, organické útvary připomínající ústrojí exotických květů - to vše je navázáno na osifi kovaná patra a pevné spoje obratlů.

Tituly kreseb /jejich velká část nese název Kresba prošlá hrobem/ odkazují k pomíjivosti lidského bytí. Zřejmě jde i o vědomou
návaznost na tvorbu prokletých básníků /A. Rimbaud, Ch. Baudelaire/, Zlínových oblíbenců, kteří se pokoušeli nalézt krásu v ošklivosti, smrt a zánik jsou v jejich poezii běžným tématem.

Od roku 1965 vzniká soubor kreseb, koláží a akvarelů s názvem Antropomorfní architektura. Karel Zlín opakovaně rozpracovává
motiv stylizovaných lidských postav nebo jejich částí. Stejný princip se uplatňuje i ve Zlínových informelních strukturách. Z částí lidského těla se stávají znaky, které jsou tvořeny překrýváním, sjednocováním a vrstvením jemné materie. Hustá hmota v různých odstínech šedé barvy vystupuje odněkud z hlubin lidského podvědomí, aby jako naplavenina na některých místech zanesla, jinde poodhalila či ve vrstvách zalila kresebný obrazec na ploše plátna.

Postava je pro Karla Zlína nesmírně důležitá. Možná proto, že vertikála lidského těla spojuje svět pozemského bytí s vesmírem (nohy a tělo člověka jsou k zemi vázány, ale myšlenky a touhy jsou nezávislé, mohou se od pozemských starostí odpoutat). Figury se objevují i na jeho fotoplátnech s přemalbou.

Fotografie Karla Zlína velmi přitahovala, umožňovala mu experimentovat, přenést skutečnou, nezidealizovanou postavu - akt do prázdného prostoru plátna, které evokuje opuštěnou, odlidštěnou krajinu. Výsledné práce vypadají jako záznamy z laboratoře. Z aktů byly společně s oděvem sejmuty i emoce, touhy, vášně... Zůstal pouze ˝materiál" lidského těla, který čeká na to, až bude podroben nezaujatému zkoumání. Tento dojem umocňují i antropometrické údaje /čísla a písmena/ na okrajích pláten.

V polovině 70. let vznikají zvláštní vitríny ze zlatého mosazného plechu, které připomínají schrány na ostatky. V jejich centru ale nespočívají pozůstatky svatých, veškerou pozornost přitahují malé plochy maleb ideálních krajin, záznamy lidské tváře. Jde o jakési archetypální vzory, jejichž skutečnou existenci lze předpokládat.

V Galerii Závodný jsou představena vybraná díla Karla Zlína ze 60. – 70. let, která realizoval ještě před svým odchodem do exilu. Plakáty, knižní ilustrace, francouzská etapa tvorby, sochařská díla i jeho básně Vám, návštěvníkům galerie, rádi zprostředkujeme při některé z dalších výstav.