Libor Fára 26. 4.–8. 6. 2013

Libor Fára

Libor Fára

Někdo se výtvarníkem rodí, někdo se jím stává...
Výtvarná výpověď Libora Fáry je utvářeno mozaikou střípků silných osobních prožitků, které se postupně usazovaly v podvědomí
autora, ovlivňovaly jeho vztah k věcem, promítaly se do způsobu výtvarné práce.

Dětství strávené v kulisách loutkového divadla dědečka Hrušky, silná citová vazba k mamince Janě, absolventce proslulého dívčího gymnázia Minerva, která milovala operní zpěv a hru na klavír, členství ve skupině spořilovských surrealistů /společně s Z. Havlíčkem a R. Altschulem/, sympatie s poetismem K. Teigeho a V. Nezvala, záliba ve slovních hříčkách a absurdních situacích, obdiv k němému fi lmu a grotesce, celoživotní láska k hudbě, především jazzu, dlouhodobá přátelství /Medkovi, V. Havel, Jan Grossman.../, životní partnerství s Annou Fárovou. To vše pomáhá utvářet rozpoznatelný, velmi specifi cký rukopis autora.

Kombinuje prvky absurdity a poetické všednosti, přísný řád s hravostí, pracuje s předměty, které již byly použity /sklářské formy, parkety, šicí stroj, části nábytku, rozstříhané fotografi e/. Materiál nezastírá svoji původní funkci, Fára obdivuje krásu tvarů a poctivost zpracování starých artefaktů. Citlivě vybírá jednotlivé součásti objektů, skládá je do organických a úsporných struktur, rytmizuje je a člení obdobně jako jazzovou kompozici.

Od surrealistických počátků /surrealistické kresby, malby a cykly koláží - A chaque époque sa pose 1944-46, Snídaně o půlnoci 1950/ postupně přechází k vytváření nástěnných reliéfů ze dřeva.

Cyklus Hrací stoly /1965, 1974-75/ zosobňuje samu podstatu hry. Každá hra má svá pravidla, která je nutno dodržovat. Její průběh je ale pro hráče osvobozující, odvádí je z reality do světa imaginace, radostného prožitku. Divák smí setrvat v roli pozorovatele, reliéfy se tak mohou stát zátiším, které nechává vyniknout půvab dřevěných fragmentů.

Pečlivě očištěná a promyšleně použitá torza předmětů jsou základem pro asambláže, které Fára věnuje svým oblíbeným autorům /Pocta Ernstovi, 1977-1982, Pocta Fillovi, 1980, Pocta Marcelu Duchampovi, 1980, Pocta Dalímu, 1982, Pocta Ionescovi, 1977-82/. Vztah k věcem, které již dosloužily, lze nalézt i v cyklu Plechomluvy /1987-88/. Systematičnost a řád jsou zde zjemňovány senzitivitou a teplou barevností zkorodovaného plechu.

Obdobné principy tvorby jsou použity i v cyklech koláží, fotomontáží a ve fotografi ích seskládaných objektů. Situace a vztahy jsou rozvíjeny v ucelených sériích /např. Situace bílého obdélníku, Relax, Otvírání stěn, Pocta Bracellimu.../. Libor Fára patřil k vynikajícím scénografům a uplatnil se i jako autor plakátů, divadelních programů a logotypů. Spolupracoval s divadlem E. F. Buriana /od roku 1953/, Divadlem Na zábradlí /1962-68/, Činoherním klubem /od 1969/, Pantomimou Alfreda Jarryho. K nejznámějším návrhům scén a kostýmů patří Král Ubu A. Jarryho, Čekání na Godota S. Becketta, Něžný barbar B. Hrabala, Židle E. Ionesca...

Pan Libor Fára se postupně stal všestrannou osobností s mnoha přesahy do různých oborů. Letos uplynulo 25 let od jeho úmrtí. Galerie Závodný děkuje dcerám Isabele a Gábině za pomoc při přípravě výstavy.

V. Brucháčková Závodná, duben 2013.