Aleš Veselý 14. 11. 2013 – 10. 1. 2014

Libor Fára

Aleš Veselý

Aleš Veselý patří k těm tvůrcům, kteří hledají způsob vyjádření prostřednictvím neustálého dialogu se svým bohatým vnitřním světem.

Tento permanentní rozhovor je pro výslednou podobu vznikajícího díla určující. Udává směr myšlenkám, pomáhá dopátrat se náznaků odpovědí na otázky, přináší jednotlivá zjištění, která mohou postupně splynout v tvůrčí jistotu. Jistotu v originální osobní výpověď a snad i nadčasovou platnost díla, která koresponduje s prostým lidským údělem, pravidly a zákonitostmi světa i kosmického univerza.

Asambláže a objekty Aleše Veselého se tak stávají pomyslnými vstupními branami do jiných prostorů a dimenzí, ale současně i do duše a vědomí autora. Zhmotňují jeho myšlenky, vize, skutečné prožitky a touhy. Nesou v sobě stopy silných osobních vazeb a pout. Vyzařují energii a úsilí, které jsou do utvářených struktur postupně vkládány. Jsou mementem osudu jednotlivce i předobrazem směřování lidského rodu.

Své projekty a úvahy Aleš Veselý zaznamenává nejdříve v početných skicách a kresbách. Jen některé se dočkají přerodu do skutečné materie. Křehké a niterné duševní pochody získávají stabilitu v hrubé, neestetizované podobě. V počátku 60. let se jedná o strukturální malbu, posléze se dominantním materiálem stávají kámen a kov.

Kámen symbolizuje trvalost, ukotvenost, spojení s prvotním počátkem. Ve své surové, nepřikrášlené nahotě se stává skutečností, která je pevně a neměnně dána vyšším řádem.

Kov může zastupovat různé polohy a naplňovat rozdílné záměry autora. V sériích Stigmatických a Enigmatických objektů /1962 - 1965/jde o hrubě tepané svařované reliéfy, které v sobě nesou otvory a pukliny. Tyto zvláštní schrány jsou doplněny ostrými hroty a hřeby. Divák má dojem, že se stal svědkem právě dokonaného přerodu. Ženské elementy /pukliny, otvory/ i mužské prvky /ostny, hroty/ prošly spirituální proměnou, v reliéfech spolu souzní v tichém zduchovnění, ale možnost opětovné transformace vnáší do těchto reliéfů jisté napětí.

Svařovaný a tepaný objekt Židle Uzurpátor /1964, Cena kritiky na IV. bienále v Paříži 1965/ strnule ovládá prostor, prezentuje dominanci, samolibost, sílu a moc. Kaddish / Mezinárodní sympozium prostorových forem v Ostravě, 1967/, svařovaná monumentální plastika, je myšlenkově spojena se ztrátou milovaného otce. Představuje jednu z nejosobitějších a nejintimnějších výpovědí Aleše Veselého.

Projekty, ve kterých autor užívá leštěný povrch plechů a kovových částí, mají odlišný charakter. V odrazové zrcadlové ploše je možné spatřit okolní krajinu, nebe, zemi, člověka, připoutaný kámen, kmen stromu... Jednotlivé odrazy a spodoby se mohou násobit, vyvolávat dojem dalších prostorových plánů. Zprohýbaná a vypouklá plechová zrcadla mohou odrazy deformovat, překrývat a navozovat pocity prostupů do nově vytvářených světů, přibližování se či vzdalování.

Zcela specifickými jsou pouštní a krajinné projekty /Kadesh Barnea Monument, 1997, Hora Hor, 2000, Messenger, 1999, Velké zrcadlo 2001, Iron report, 1979, Skála pro jednoho, 1997.../. Jde spíše o sochařský enviroment, kdy masívní části objektů volně navazují na krajinu, ve které jsou umístěny, zároveň však vydávají své svébytné, často i nečekané a překvapivé výpovědi.

Aleš Veselý dokáže mistrně propojovat velmi intimní, křehký a nehmotný svět lidské duše s poselstvím svých nepřehlédnutelných realizací. Vždy znovu a znovu se ráda stávám malou Alenkou a nechávám se unášet vlastními prožitky a sny ve Veselého krajině „před i za zrcadlem" ...

Vladimíra Brucháčková Závodná, listopad 2013