Slovo ve mně
Eva Janošková a Dana Puchnarová 23. 1. – 1. 3. 2014

Otevírací doba Úterý–Pátek 11–17 hodin, Sobota a Neděle 10–17 hodin.

Janošková Puchnarová

Eva Janošková

Paní Eva Janošková dostala do vínku dar kresby. I přesto, že vyjádření prostřednictvím kresebné linky ovládá bravurně, s jistotou a lehkostí, zkoumá další možnosti vyjádření.

Možná právě způsob, jakým hledá a intuitivně utváří své vlastní metody a technologické postupy, je pro ni typický. Dovoluje jí využít možnosti a přednosti materiálu, se kterým pracuje, vyjádřit stavy vlastního vědomí a pohnutky duše.
Počátkem 60. let se Eva Janošková řadí k expresivnímu proudu české výtvarné scény, který směřuje k abstrakci. Vytváří dynamické informelní struktury. Protipólem těchto drásavých asambláží jsou její „usazované" kresby.

Vodou ředitelné pigmenty ve vrstvách sedimentují na papíře. Jemné přechody barvy pomáhají spoluutvářet niterné osobní zpovědi. Některé z pigmentových kreseb Eva Janošková plasticky tvaruje. Prohlubně, výstupky, vrypy, drobné perforace napomáhají nerovnoměrnému usazování barvy, členitá plocha drobných formátů se mění v záznamy osobitých krajin, které zároveň mohou představovat pohled do lidského nitra a vědomí.

Postupně se do „sazovek" včleňují lettristické znaky. Archetypální předobrazy písma, které připomínají runy, klínové a arabské písmo, zaplňují ve shlucích prostor kreseb. Modifikované kaligrafické záznamy dovolují divákovi zaznamenat „poselství" dávných věků, vyčíst ze znaků trvalost a neměnnost základních pravidel a principů existence lidského společenství, dávají víru v přetrvání písemného záznamu a sílu slova.

Literární texty často slouží jako předobrazy pro menší výtvarné cykly Evy Janoškové. Kresebný přepis Jeffersovy Mary či Siláka Hungerfielda přináší citlivá zastavení ve spádu děje příběhů.

Ve 2. polovině 60. let přitahují Evu Janoškovou možnosti využití emailových laků a fládrovacích lazur. Nanáší je v tenkých vrstvách na dřevěné desky, tlumené odstíny šedých a okrových barev dávají vyniknout pevným obrysům geometrických struktur.
Velmi zajímavé jsou i průhledné objekty z vrstvené epoxidové hmoty, které ve svých vrstvách nesou osobní předměty, dopisy, kresby, drobné věci z domácnosti. Opětovně symbolizují autorčino rozčarování z vývoje u nás, později i z emigrace v Německu /1969/ a rozluky s manželem Čestmírem Janoškem /1976/.

Odchod do emigrace způsobuje ostrý předěl v tvorbě Evy Janoškové. Vykořeněnost a vážné narušení rodinných vazeb neumožňuje navázat na práci, které se věnovala v České republice. Ztracenou stabilitu hledá autorka v návratu k tomu, co je pro ni přirozené a dobře známé, ke kresbě. V skicách zachycuje krásu přírody, větvičky stromů a květy rostlin, ovoce rozhozené na notové partituře, rozpraskanou pokožku lidských dlaní, variace na zátiší J. Vermeera.

Ve výtvarné práci nalézá ztracenou rovnováhu, znamená to tedy, že znovu může začít experimentovat! Jejím záměrům nejlépe vyhovuje „kopygrafie", technika, která za pomoci kopírovacího stroje mění předměty běžného života /květák, provázky, pařák na knedlíky .../ v šerosvitné a tajemstvím zahalené vize.

V. Brucháčková Závodná, leden 2014

Dana Puchnarová

„Člověk se nikdy nezbaví toho, o čem mlčí."
K. Čapek

Paní Dana Puchnarová netouží po tichu, nese v sobě uměřenou potřebu sdělení. Průběžně skládá jednotlivé metafory slov do obrazů, literárních textů a výpovědí, které mapují myšlenkové i duševní rozpoložení její generace a dokumentují časovou periodu svého vzniku.

V grafikách, kresbách, malbách, asamblážích i utopických projektech v krajině lze vyčíst vnitřní revoltu proti totalitnímu režimu. Krajinné vize Dany Puchnarové kompenzovaly úzkost a strach, vyvolaný duchovním i fyzickým strádáním národa v 50.- 80. letech 20. století.

Nenápadně se ve svých dílech stává mluvčím, který své postoje koriguje neúnavným a opakovaným hledáním vlastního řádu. V první polovině šedesátých let se Dana Puchnarová věnuje informelním strukturám v malbě a grafice, reaguje na poezii či prózu známých autorů - F. Kafku /1963 - 64 cyklus kombinovaných kreseb a grafických listů k povídkám Malá pozorování, jsou součástí diplomové práce/, F. Halase /1964-65 připravuje knižní ilustrace veršů pro sbírku Potopa a Hlad, vydáno v nakladatelství Blok, Brno, 1965/, R. M. Rilkeho, K. H. Máchu /cyklus litografií k jeho Máji, 1979/, R. Jefferse... V těchto výtvarných parafrázích se objevují témata úzkosti, ohrožení, strachu, bloudění, hledání a zmaru.

V cyklech kreseb a grafických listů Geometria Spiritualis /1963 - 1965/ a Geometria Mechanica /1965 - 66/, které jsou ovlivněny filozofií Tomáše Akvinského a Jacquese Meritaina, začíná Dana Puchnarová využívat racionální geometrický slovník, který ji fascinuje přesností, účelností a objektivitou. „Geometrie je především hold a poklona duchu. Dává tvar a obrys věcem, vytvořeným rukou člověka. Dává mu také tvar myšlení..."

Její geometrie je velmi blízká zákonům přírody, pomalu se vyvíjí a přetváří v plošné útvary čistých barev, které se snoubí s prostorem a světlem. Základní řád přináší svobodu a uvolnění v možném vyjádření. Z kresebných záznamů se rodí sytě barevné symboly a znaky - cykly Křivky /1967- 74/, Znaky/1968- 1974/, Architektouny/počátek 70. let/. „Síla barev je jako síla víry - obojí podporuje naši duši ve snahách o dobro."

Ve druhé polovině sedmdesátých let se redukovaná geometrická zobrazení, často ve tvaru zjednodušených schémat lidské figury, objevují ve vizích imaginárních architektur a prostorů. Otázky vzájemných vazeb mezi lidmi, vztahů ke krajině a směřování civilizačního vývoje odkazují k výkladům existenční podstaty života člověka /cykly Utopeia - Sen o civilizaci /1973-79/, Vize zničené civilizace /1978- 79/, Pomníky člověka /dokončeno 1979/, Protest proti válce/.

Od roku 1996 vytváří Dana Puchnarová tvarově měkké, provázané a zaoblené geometrické struktury /cyklus Sítě/. Jednotlivé barevné buňky se opakují, vytvářejí řady a shluky prolínajících se mřížek a klenebních polí, zahaleny v mlžném oparu běloby se rozestupují do prostoru. Vnímání obrazu přechází v meditaci...

V. Brucháčková Závodná, leden 2014