Alena Kučerová & Miroslav Šnajdr

13. 11. 2014 – 2. 1. 2015

Šimotová Abakanovič

Otevírací doba úterý-pátek 11-17 hodin, sobota a neděle 10-17 hodin.

Alena Kučerová

„Motivy mých grafických listů jsou jednoduché.
Jsou to ozvuky mých vlastních životních dobrých chvil.
Byla jsem někdy zvědavá, jak málo bodů postačí k chtěnému sdílení."

Alena Kučerová

Paní Alena Kučerová vědomě střádá drobné radosti obyčejných všedních dní - vítr a světlo, hloubky a stíny lesa, vůni kosatců, rytmus koňské chůze, oblost krajiny... Stavy duše, těla a přírody pracně přenáší na tenké pláty plechů, kterých se dotýká, kreslí po nich ostrým rydlem či jehlou, proniká jimi a zanechává v nich řady otvorů.
Osobitost jejího výtvarného vyjádření se projevila již na konci padesátých let při setkání s poezií Christiana Morgensterna /Šibeniční písně byly vydány v SNK v roce 1958 v překladu Josefa Hiršala/. Dadaistická hravost, absurdita i dětská přímočarost Morgensternových textů ji přivedly k výtvarným parafrázím některých básní. Její tušové kresby jsou charakteristické rytmickou linií, která je obklopena geometrickým rastrem se soustavou tečkovaných ploch. Bod, jednoduchá struktura a dynamická křivka se od tohoto okamžiku stávají nedílnou součástí jejího výtvarného sdělení.
V první polovině 60. let se Alena Kučerová soustředí na lepty a suché jehly. Prostřednictvím dynamických čar formuje čisté abstraktní kompozice, v krátkém časovém úseku vznikají automatické záznamy podvědomí autorky. „Po ukončení studií, v letech 1960 - 65 jsem zkoušela rýt do kovových desek bleskově – s vysokým soustředěním na to, aby pohyby jehly byly vedeny bez mého vědomí. Vznikly řady nepojmenovaných grafik – záznamů chvil. Za čas pak bylo zbytečné pokračovat v této rychlé a lehké tvorbě..."
Od poloviny šedesátých paní Alena tiskne své jedinečné grafické listy z perforovaných plechových matric. „Neměla jsem peníze na nové zinkové plechy, takže jsem byla nucená si v železářství koupit levné pocínované plechy. Dalo se do nich špatně rýt, a tak jsem je začala pomocí šídla dírkovat, perforovat. Díky tlaku na plech se dá odstínit barva - dírka zůstane vždycky bílá a její okolí přechází do barevného valéru. Každý tisk přitom zůstává svůj, každý je jiný, vlastně originál." Vznikají tak vrcholné práce: geometrický Disk /1965/, List se šipkou /1966/ a List pro Paříž /1967/. Figurální tematiku zastupují grafické listy lidí koupajících se v řece nebo ve vaně, saunování, odpočívající postavy, hrající si děti a zvířata. Plošné, schematické postavy jsou ústředním námětem grafických prací až do konce 70. let.
Mezi lety 1968–1973 tiskla Alena Kučerová intenzivně barevné listy, které se v kontextu českého výtvarného umění řadí ke koloristicky odvážným dílům. Její barevné kombinace jsou velmi výrazné, dalo by se říci téměř agresivní, k jejím oblíbeným barvám patřila například žlutá, červená, oranžová, modrá. Alena Kučerová začíná barevně upravovat a opatřovat rámy i plechové matrice /běžně se tiskařské matrice po tisku znehodnocují/. Z barevně lakovaných kovových desek se stávají drobné reliéfy, prostorové objekty.
Počátkem 80. let se Alena Kučerová soustředí na záznamy krajin. Tiché horizonty obzoru, jednoduché tvary osamělých stromů, pevné linie zavlažovacích kanálů a úvozových cest - to je polabská krajina kolem Staré Boleslavi, se kterou je paní Alena velmi těsně spjata. "Krajina je téma pro umění i dnes /alespoň pro mě/ , jako cokoli jiného, mám-li k tomu důvody."
V roce 1996 se paní Alena přestala zabývat grafikou. Pracuje na rozmanitém souboru závěsných reliéfů a asambláží, pro které využívá především karton a dřevěné desky, do kterých zatlouká hřebíčky, perforuje je, pracuje s proutky. K jejím posledním pracím patří barevné vyšívané obrazy, které zaplňují prostor způsobem, který je vlastní fauvistům. Výšivky zobrazují luční květy, motýly, geometrické ornamentální struktury. A jejich barevnost? Je typická pro Alenu - nespoutaná, odvážná, temperamentní, překvapující a osobitá...

Miroslav Šnajdr

„Malířství je bílé chvění
jak hudba v pianissimu
jsou zde doteky ruky
a přediva čar
které zůstanou..."

Miroslav Šnajdr

Doteky formují barevné stopy, prsty pana Miroslava Šnajdra přenáší na plátno či ruční papír přesvědčení, které je umícháno z pokory, obdivu k lidské práci, pevné vůle, radosti ze života, citu pro harmonii a schopnosti naslouchat a pozorovat.
Výtvarné začátky má Miroslav Šnajdr silně spojeny s dětstvím, jeho tatínek i přes vážný úraz rukou maloval. „Tam nahoře v podkroví je táta. Je tam barevně a voňavo. Mohu přijít, když maluje a přicházím často. Táta mě nikdy nepošle hrát si jinam. Voňavé je krásně zelené i červené, já mačkám tubu, až je hodně vidět žlutá, tu druhou rukou rozetírám po papíře, voní ještě víc. Budu to dělat stejně někdy před padesátkou, mačkat barvy přímo z tuby na prkénko, rozetírat..."
Miroslav Šnajdr vystudoval Státní konzervatoř v Brně, obor lesní roh /1962 - 67/ a dlouhá léta působil jako hornista v Moravské filharmonii v Olomouci /1961 - 2001/. Ve výtvarné sféře je vrstevníkem protagonistů pražských Konfrontací, kteří se zabývali problematikou materiálové abstrakce a tíhli především ke strukturální malbě. Miroslav Šnajdr hledal cestu k svému výtvarnému vyjádření sám, Olomouc byla pražskému centru dění příliš vzdálena.
V první polovině 60. let vytváří především figurální práce, ve kterých je patrný obdiv a vztah k velikánům výtvarného umění - Zrzavému, Roualtovi, Chagallovi, Grünewaldovi... Od roku 1966 vznikají práce z cyklu Tabule a Vyprávění synovi, které přináší spontánní svět dětských kreseb a skriptorálních záznamů. Miroslav Šnajdr je včleňuje do svých obrazů jako původní, svobodné, vědomím nezatížené individuální výtvarné projevy, které člověk věkem a nabytými zkušenostmi ztrácí.
Události roku 1968 a následný politický vývoj v naší zemi výtvarníka velmi zasáhly. Vytvořil několik zásadních pláten se silným existencionálním podtextem / 21. srpen 1968, 20. století, Pocta Janu Palachovi, Janu Zajícovi/. Oleje se stopami rudé barvy a figurálními motivy reprezentují tíhu událostí roku 1968. „Úlomky skla, šedivá obnažená zeď a na římse zlomená holubí křídla. To zbylo..."
V několika následujících letech se Miroslav Šnajdr přiklání k ideálům, osobnostem a motivům italské renesance. Vznikají velmi specifické výtvarné parafráze. Z obrazů je možno číst odkazy k tvůrcům italské renesace - např. Raffaelu Santimu, Pierro della Francescovi, Botticellimu. Rysy zobrazených tváří se rozostřují do tahů, které připomínají zašlé či popsané zdi. K parafrázím výtvarných děl se autor přiklání i v pozdějších letech /výtvarný přepis obrazů G. Klimta, A. Hudečka/.
Počátkem 70. let se v tvorbě Miroslava Šnajdra objevují díla, která svou barevností i strukturací /nahloučením předmětů/ odkazují k tvorbě rudolfínského malíře Arcimbolda. Jedná se většinou o zátiší se zeleninou, která svými výraznými barvami září na barevně kompaktním pozadí. Jednotlivé předměty mají redukované tvary, cesta k čisté abstrakci M. Šnajdra je jasně patrná. Svůj podíl na tom jistě má i přátelstvím s výtvarníkem Zdeňkem Sklenářem a Rudolfem Filou.
Od roku 1978 expresivní barevnost mizí, Miroslav Šnajdr pracuje se škálami bělí, šedí a černí. Grafitové kresby prosvítají vrstvami barevných nánosů, často mají existencionální podtext či meditativní náladu.
Od roku 1985 se barva opět silně hlásí ke slovu, autor ji často přímo prsty nanáší na dřevěné desky či plátna /někdy nenašepsovaná/. Abstraktní kompozice z výrazných bodů a ploch přitahují světlo a podmaňují si okolní prostor.
Velkou vnitřní sílu, emotivnost a duchovní náboj mají i menší formáty grafitových či pastelových kreseb na ručním papíře. Jednotícím prvkem bývá výrazná vertikála kresby, zbytky a úlomky grafitu na povrchu. Modelace papírové materie frotáží či perforací pomáhá zaznamenat hluboký a nepolapitelný prožitek autora.
Vladimíra Brucháčková Závodná, listopad 2014