Viktor Hulík & Ludwig Wilding

6. 8. – 18. 9. 2015

Viktor Hulík & Ludwig Wilding

Viktor Hulík
narozen 1949 v Bratislavě

Pohyb a možná proměna patří k základním vlastnostem reliéfních variabilních objektů bratislavského výtvarníka Viktora Hulíka.
I nepatrný pohyb vyvolává proměnu vizuálně vnímané struktury a předznamenává cestu od známého k neznámému, od stěží postřehnutelného k jasně patrnému, od řádu věcí k chaosu, od pevných vazeb k destrukci.
Celý tento dynamický systém má svůj předobraz ve skutečné přírodě a jejích vlastních vývojových zákonitostech. Viktor Hulík vědomě na přirozené přrodní a krajinné jevy navazuje a ve svých pracích je přetváří.
Počáteční Hulíkovy práce mají blízko ke konceptu a k okruhu autorů, které spojuje zájem o vizuální poezii. V cyklech Spojitosti a Prieniky /počátek 80. let/ jednoduchými zásahy transformuje skutečnou, nehybnou krajinu v krajinu nesoucí stopy lidské aktivity.
Viktor Hulík postupně zkoumá vzájemné prostorové vazby a vztahy, jeho úsilí posléze vyústí do kinetických konstrukcí v sérii Velkých posouvačů/1988/. Důmyslný systém pohyblivých segmentů /jednotlivé destičky propojují otočné klouby, které připomínají konstrukci skládacího metru/ mění tvar i vzhled reliéfu.
Všechny mechanické zásahy jsou reversibilní, divák může prostřednictvím několika posuvů či otočení balancovat na hranici dvou paralelních světů, světa striktního řádu a světa možné náhody a nahodilosti.
Ve výstavním prostoru Galerie Závodný budou prezentovány práce Viktora Hulíka, které vznikly pro roce 2000. Jsou to práce, které mají silně racionální základ, akceptují a využívají všechny možnosti a varianty geometrického řádu společně s možností pohybu.
Těžištěm pro tuto výstavu se stala řada posouvačů, reliéfů, které jsou v několika vrstvách nad sebou spojeny kovovým šroubem, často excentricky umístěným. Velice jednoduchá kompozice s minimalistickou barevností může kopírovat různé trajektorie pohybu, od jednoduchých posunů po velmi složitá křížení a otáčení.
Silná redukce v barevné škále /používány jsou především černá, bílá a šedá barva/ umožňuje divákovi soustředit se i na velmi nepatrné, drobným pohybem způsobené změny v kompozici vnímané plochy.
Tyto práce jsou často prezentovány v zahraničí i v souvislosti s hnutím MADI /Movement - Abstraction - Dimension - Invention/. Toto volné seskupení bylo iniciováno v roce 1946 C. A. Quinem, jihoamerickým autorem, který byl přesvědčen, že i geometrické umění může být hravé. K tomuto okruhu autorů patří např. Rod Rothfuss, Gyula Kosice, Martin Blaszko...
Pan Viktor Hulík svůj koncept změny v časovém průběhu paralelně řeší i v sériích grafických listů spoluutvářených prostřednictvím počítačového programu, klasicky malovaných obrazech i trojrozměrných objektech.

Ludwig Wilding
narozen 1927 Gründstadt, Německo, zemřel 2010 Bucholz, Německo

Metodologicky vedená, inovativní tvorba Ludwiga Wildinga vychází z detailního zkoumání geometrických struktur v rovině zrakové percepce.
Prvotní zrakový vjem ve spojení s rozumem či s vizuální a pohybovou pamětí člověka může působit nepravděpodobně, vyvolává pocit pohybu, proměny či velké hloubky reliéfní struktury. Dlouhodobě utvářené smyslové zkušenosti a návyky diváka mohou stát v kontrastu k viděnému jevu, což vnímatele silně znepokojuje.
Sám autor často hovoří o tzv.„irritating art", znepokojivém umění.
Wildingovy reliéfní struktury vždy souvisí s prostorovým viděním, dimenzí skutečné a iluzorní hloubky. Možnosti pohybu, které jsou zapříčiněny střídáním barevných linií a ploch, nestejnými výškami a rozestupy mezi jednotlivými vrstvami reliéfu i stereoskopickým zobrazením se nabízejí při změně zorného úhlu, především při pohybu vnímatele v blízkosti reliéfní struktury. Pohyb diváka mění ploché objekty na zrakovou zkušenost v rozsahu tří dimenzí.
Mezi roky 1951 - 55 Ludwig Wilding utvářel jednoduché černobílé kresby, koláže a linoryty. Ne zcela pravidlené kresebné linie a plochy čtverců vypovídají o příklonu ke geometrické abstrakci.
V roce 1953 série nazvaná Optické interference začíná etapu objevování účinků prostoru, světla, hloubky a pohybu v reliéfech. Ludwig Wilding striktně užívá bipolaritu černé a bílé barvy, jednoduché geometrizované struktury sestavuje do matric,tzv. moiré vzorů.
Od roku 1960 je Ludwig Wilding v úzkém kontaktu se skupinou Group de recherche d´art visuele /F. Morellet, J. Le Parc, F. Sobrino, J. Stein, Yvaral.../, jejíž členové se zaobírají optokinetikou, stává se členem uskupení Nové tendence /Nouvelle Tendance/ a účastní se i jejich společné výstavy v Museé des Arts décoratifs, Paříž, 1964.V následujícím roce /1965/ vystavuje v galerii Denise René v Paříži.
V roce 1972 se objevují jeho první stereoskopické objekty. Základy stereoskopie si Ludwig Wilding osvojil od Williho Baumeistera a z dřívějších objevů Charlese Wheatstona /kolem roku 1838/.
Dále se však na neprobádaném poli stereoskopie dostává do role průkopníka, vypracoval několik postupů a metod, které jsou zaznamenávány prostřednictvím filmových dokumentů i publikací. K nejznámějším realizacím patří sestrojení stereoskopických objektů, které jsou nahlíženy skrze dvě skleněné tabulky různých barev /červená - zelená/. Tato konstrukce umožňuje čtení nově utvořeného obrazu a sledování pohybu v několika různých plánech.
Konstruuje hologramy, spolupracuje s německou státní televizí na koncepci nových možností vizuálních triků pro samotné vysílání. Od roku 1980 i 3D fotografiemi a 3D filmy.