norbert kricke

30. listopadu 1922 - 28. června 1984

Umění může za určitých okolností být pojítkem mezi minulostí, současností i budoucností. Je ale nutné, aby tvorba měla takové kvality, které bude respektovat, obdivovat či milovat několik po sobě jdoucích generací, z nichž každá má své vlastní, často odlišné, estetické cítění. Této univerzální nadčasovosti, naléhavosti a srozumitelnosti však dosáhne jen malé množství vyvolených… 

Norbert Kricke beze sporu k adeptům na uměleckou nesmrtelnost patří. Svou tvorbou navázal na avantgardní či modernistická uskupení předválečné Evropy /ruská avantgarda, německý expresionismus, Bauhaus, De Stijl/. Dokázal uvažovat o umění v měřítku veřejného prostoru a architektury, své návrhy dokonale materiálově, dimenzí i abstrahovanou vizualitou uzpůsobil pro potřeby urbanismu. V jednoduchém, minimalistickém konceptu nesou jeho plastiky atributy pohybu, zjitřené emocionality, křehkosti, řádu i pevně dané struktury.

První nefigurální plastiky jsou datovány do začátku 50. let. Jednoduché objekty z drátu jsou typické strukturou, kterou tvoří obrysové linie, plynule ohýbané do horizontálního, vertikálního či diagonálního směru. Střed plastiky zůstává prázdný, dá se hovořit o tzv. prostorových kresbách.  Velká část objektů je kolorovaných, nejčastěji bílou, modrou, žlutou a červenou barvou. Všechny tyto plastiky jsou silně redukované a geometrizované.

Od roku 1955 se tyto prostorové kresby objevují též v amorfních variantách, které jsou blízké přírodním vizuálním formám, mohou připomínat vegetaci, větrné či vodní proudy.

Ve stejném období vzniká i koncept strukturálně složitějších objektů z nerezových letovaných tyček. Tyto plastiky působí velmi dynamicky a přirozeně, objekty již netvoří jen pomyslnou obrysovou linii, jednotlivé segmenty objektu se synchronně orientují směrem do vnitřního prostoru sochy, stejně tak jako se vymezují směrem ven, do okolí. Nejedná se o kinetické umění, segmenty jsou spojeny pevně. Plastika nabývá objem, její tělo připomíná mytologické figury s ostrými trny ovlivňované neviditelnou energií či zápasem. Je ale stále možné sledovat úmyslnou strukturaci celé plastiky, řád a přírodní síly jsou v rovnovážném nastavení. 

Počátkem 60. let vzniká další série prací, tentokráte se zcela specifickou, autonomní vizualitou – struktura se mění v chaos. Ten však překvapivě nepůsobí rozháraně a neuceleně, opětovně utváří kompaktní celky, jakési organely, ganglia a vlásečnice, přirozené struktury, které jsou nepochybně důležité a mají svoji nezastupitelnou funkci. Řád a pravidelnost v těchto objektech nenajdeme, jsou posly jedinečného momentu zrození, jež je podmíněn koncentrovanou energií a silou, která vdechuje bytostem a věcem život… Tento moment je velmi emotivní, křehký, zároveň velmi silný a neodvratný…

V polovině 70. let se Norbert Kricke vrací k minimalismu a navazuje na plastiky z 50. let. Většinu prostorových artefaktů reprezentuje horizontální zakřivená linie, jakýsi archetyp plynutí času, otáčení zeměkoule i krajinného profilu. Všechna období sochařské práce provází série kreseb, které mapují myšlenky autora a předcházejí tak skulpturální tvorbě.

Výstavu Norberta Krickeho v Galerii Závodný kurátorsky zaštítil pan Hans-Peter Riese. Práce pro instalaci uspořádal způsobem, jenž koncepčně retrospektivně sleduje tvorbu autora v časové ose a přináší tak českému publiku ucelený soubor jeho prací. Tento konvolut je vystaven v České republice poprvé.  Výstavu bylo možné uskutečnit díky patronátu paní Sabine Kricke – Güse a její rodiny, bez této pomoci by nebylo možné výstavu uskutečnit.