zorka ságlová

1942, Humpolec- 2003, Praha

Výstava bude slavnostně zahájena ve čtvrtek 05. března 2026 v 18:00hod.

Zorka Ságlová patří díky své inovativní a originální tvorbě k inspirativním a nepřehlédnutelným autorům 2. poloviny 20. století. Její práci můžeme plně sledovat a hodnotit až v časovém odstupu, protože mezi lety 1970–1988 byly její výstavy tehdejším establishmentem zakázány.

Důvodem zákazu byla její undergroundová činnost ve spojení s hudebními skupinami The Plastic People of the Universe a The Primitives Group, ve kterých působil také bratr umělkyně, Ivan „Magor“ Jirous, především však pobouřila výstava s názvem Někde něco v Galerii Václava Špály, uskutečněná v Praze v roce 1969. V renomované instituci byly vystaveny balíky slámy a sena, což bylo v tomto elitním prostoru vnímáno jako dehonestující akt.

Nucená izolovanost ale paradoxně přinesla Zorce tvůrčí svobodu. Soustředěnost a naprostá autenticita jednotlivých výtvarných cyklů, silná imaginace, hravost a manuální zručnost /1966 absolutorium v textilním ateliéru Antonína Kybala, VŠUP/, napomohly tomu, aby její dílo působilo systematicky a uceleně, zároveň však v mnoha aspektech solitérně, niterně, ryze a někdy i provokativně. Zemitá forma bytí a tvůrčího uvažování zcela jistě pramenila i ze vztahu s Janem Ságlem, který byl své ženě spřízněnou duší, intelektuálním partnerem a soustavně prováděl fotografi ckou dokumentaci jejích realizací.

Počátkem 60. let vznikají práce ovlivněné informelem. Struktura hutných nánosů barvy a nalezených věcí se v polovině 60. let mění v pravidelnou geometrickou strukturaci, vrchol této etapy můžeme spatřovat ve velkoformátových monochromních reliéfech.

Paralelně vznikají land-artové projekty, které Zorka Ságlová realizuje prostřednictvím komorních happeningových akcí se skupinou svých blízkých přátel. Statická forma land-artového výstavního projektu se v jejím podání mění na tvůrčí happening s možností vstupů a zásahů do konečné podoby díla /Házení míčů do průhonického rybníka Bořín, 1969, Seno-sláma, 1969, Pocta Gustavu Obermanovi, 1970, Kladení plín u Sudoměře, 1970, Pocta Fafejtovi, 1972.../.

V 70. letech se v ústraní svého ateliéru navrátila k pracné textilní tvorbě a vzniklo několik velkoformátových gobelínů. Díky jejich vzniku objevila motiv králíka, který se v produkci tapisérií opakovaně v evropském prostředí objevuje již ve středověku. Králík se stává symbolem mnohých realizací mezi lety 1979–2000, Zorka Ságlová objevuje paralely tohoto symbolu v historii umění v různých kulturách. Velmi specifická je série Jin-jin 1994–1995, motiv králíka se v ní významově i vizuálně transformuje až do podoby démonického stvoření.

V cyklu Zvířata se kresby zvířat redukují ve zjednodušené znaky, které evokují dětské kresby. Podobnost dětské kresbě nalezneme i v cyklech Krajin z 90. let. Po roce 1994 vzniká pozoruhodná série prací přemaleb na damašku. Struktura damaškové látky vytváří opakující se geometrizovaný plastický vzorec, který zčásti překrývá přemalba. Vznikají nádherné strukturální práce ze série Sheilas, 1998–2001, které patří k vrcholům autorčiny tvorby.

V posledních letech se často hovoří o tzv. ženském umění. Myslím, že spojovat tvorbu Zorky Ságlové s feminními a genderovými snahami, by znamenalo omyl. Byla otevřenou umělkyní s vysokou mírou sebereflexe, která se v určitých polohách vyjadřovala materiály či technikami tradičně připisovaným ženám, kontext její tvorby ale jednoznačně překračuje rámec této módní hierarchizace.