papírové reliéfy

Historie výroby papíru sahá do 3. tisíciletí př. n. l., kdy byl v Číně vyráběn původně z konopí, později pak ze lnu a hedvábí. Počátkem našeho letopočtu se začíná využívat i k písemným záznamům, a protože jeho výroba byla mnohem levnější a dostupnější, než výroba pergamenů z kůže, postupně pergamen i jiné psací pomůcky /hliněné tabulky, papyrus/ zcela nahradil.

Od poloviny 12. století vznikají v Evropě první papírny ve Španělsku a později také ve Francii. V českých zemích dochází k rozkvětu papírových manufaktur v 16. století, historické prameny uvádějí výrobny např. na Zbraslavi, v Turnově, Frýdlantu, Starém Městě pražském.

Dostupnost papíru a jeho nízká cena se propisují i do dějin výtvarného umění. Až do 16. století má v českých zemích privilegované postavení nástěnná a desková malba. S nástupem renesance a změnou potřeb měšťanské třídy, která obrazy i jiné umělecké artefakty ráda prezentuje ve svých domácnostech, se ve větší míře uskutečňují realizace na objednávku provedené technikou malby na plátnech. Papír slouží umělcům především ke skicování, rozvíjí se technika akvarelu a také tisk.

Jedním z rysů umění 20. století je odklon od klasických zobrazovacích forem. Stírá se rozdíl mezi sochou a instalací, dvourozměrný obraz se přesouvá do třírozměrného prostoru.

Stoupenci tzv. nové figurace reagují na krizi lidských hodnot a vztahů příklonem k tělesnosti. Jejich reliéfy či objekty často zobrazují fragmenty lidského těla. Papírová hmota umožňuje snadnou modelaci a obtiskování, práce mají prostorovou dimenzi /např. A. Szapocznikow, M. Abakanowicz, Y. Klein, E. Kmentová, A. Matasová, K. Nepraš, A. Šimotová…/. Je možné rovněž vnímat jistou mytologizaci motivů a spojitost s antickým sochařstvím.

Papír či plechovou matrici je možné také perforovat, vzniká tak reliéf, který sám je uměleckým dílem. Reliéfy vznikající perforací či asambláží je také možné opakovaně tisknout /A. Kučerová, A. Matasová, A. Šimotová, V. Boudník, E. Ovčáček, A. Veselý…/. Jiní umělci akcentují pouze některé části lidského těla, jejich figury jsou nesouměrné, spolu s divokou barevností směřují k pop-artovým instalacím /Niki de Saint-Phalle…/.

Umělci, kteří v 60. – 80. letech 20. století preferovali geometrizované zobrazení, užívali papírové reliéfy především ve smyslu op-artových struktur, jejichž hlavním motivem byl pohyb /B. Rilley, M. Dobeš, A. Biasi, J. Le Parc, M. Dobeš/. Představit strukturu reliéfu jako hlavní vizuální prvek díla bylo jistým konceptem a umožněno trháním, lámáním či průřezem papíru /L. Fontana, M. Grygar, L. Erb, M. Molzer, T. Simeti…/. Příznivci minimalistických principů pracovali s možností průsvitu jednotlivých, na sebe skládaných vrstev / J. Hilmar, F. Kyncl, J. Valenta…/. Vazby s okolním prostorem a divákem byly akcentovány protahováním provázků a nití vedoucích skrz papírový reliéf či plátno /D. Chatrný/, nebo reliéfy z kartonu evokují skutečné stavby /S. Kolíbal/.

Současná mladá a střední generace autorů pracuje s papírovým reliéfem velmi volně. U někoho je vznik reliéfu z papírové pásky součástí procesu při tvorbě malby na plátno /T. Kotrba/, další se inspiruje starou japonskou technikou origami /J. Staněk/, větší skupina autorů pracuje s papírem v rámci prostorových instalací spojených s konceptuálním uměním.