Leo erb

1923-2012, St Ingbert, Německo

Zasněžená pláň bílého kartonu tiše mlčí.
Bělostné ticho nehybně stojí. Čeká na chvíli, kdy se zrodí první stopa příběhu.

Leo Erb velmi pozorně vnímá a studuje bílou krajinu. Splývá s jeho podvědomím, přechází do myšlenek, které vedou umělcovu ruku. 
Ví, že stopy, které zanechá, musí mít pevnou strukturu a řád. Láme se na nich světlo, vrhají stíny, vnáší do prostoru dynamiku a pohyb. Je nutné velmi pečlivě promyslet rytmus linií, jejich počet i tloušťku, minimalizovat nepotřebné a rušivé zásahy. Osvobodit se od barev. Odvádí pozornost. Jen jedna je zásadní, bílá. Barva světla, zrození, čistoty i umírání... V bílém základu se koncentruje veškerá hloubka a síla výpovědi.

Ostrým hrotem vyrývá do papíru první brázdu. Připomíná jizvu, rozbíhá se do prostoru bílého klidu. Nesmí zůstat osamocena. Na kartonu přibývají další linie a záseky. Vzhled povrchu se mění. Ticho a znehybnění mizí, horizontální čáry pevně a samozřejmě pronikají do papírového podloží.

Skrze otevřené rány můžeme slyšet, jak krajina dýchá.
Vždy není třeba karton zraňovat. Nůž vystřídá grafit či tuš. Kaligrafické záznamy, černé vlásečnice a doteky mapují vrstevnice Erbovy mysli. Světlo a stín, černá a bílá v nekonečných obměnách a variantách. Přesně stanovená pravidla, základní výrazové prostředky, prostá výpověď. Přesto vzniká tolik různých možností vyjádření, ve kterých vše směřuje k jádru, ke dřeni sdělení.

Stejný účinek vyvolávají i jednoduché dřevěné hranoly, serielně řazené do pravidelných řádků. Lehká bílá lazura skrývá strukturu špalíčků, jen tu a tam prosvítají na povrch výraznější letokruhy a suky přírodní materie. Pocitově kresbu dřeva vnímáme, ale je zjednodušená a odhmotněná.

Někdy autor používá křehké vaječné skořápky. V pravidelných rozestupech modelují plasticitu reliéfů, vystupují do prostoru. Světlo měkce dopadá na oblé tvary vápenných schránek, klouže po jejich hladkém povrchu a oživuje pravidelné linie, které utvářejí.

Leo Erb začíná tvořit koncem čtyřicátých let 20. století. Vždy ho přitahovala redukce v malířství, monochromní projev a hra se světlem a stíny. Koncem padesátých let měl svým pojetím tvorby velmi blízko k düsseldorfské skupině Zero. Osobně se přátelil s Heinzem Mackem a Otto Pienem. Jejich velké téma - zařazení světla mezi výtvarné materie a prostředky - bylo i Erbovou celoživotní snahou.

Mezi lety 1961-1975 žil Leo Erb v Paříži. Přátelil se s Michelem Seuphorem, pohyboval se v okruhu konstruktivisticky smýšlejících autorů, kteří se sdružovali kolem centra kinetického a konstruktivního umění Co-Mo v Paříži. Po návratu do Německa vytváří kromě lineárních obrazů a reliéfů i tzv. „sluneční plastiky", ve kterých jsou linie objektů tvořeny pomocí vrhaných stínů.

Po celé období vlastní tvorby se Leo Erb věnoval dvěma základním momentům: vlastnostem a účinkům bílé barvy, která reflektuje a odráží světlo a liniím, které do díla vnáší dimenzi časového průběhu.

Tato charakteristika tvorby je patrná i na první výstavě Leo Erba v České republice v Galerii Závodný v Mikulově.

V. Brucháčková Závodná, únor 2014