libor fára

12. září 1925 - 3. března 1988

Někdo se výtvarníkem rodí, někdo se jím stává...
Výtvarná výpověď Libora Fáry je utvářeno mozaikou střípků silných osobních prožitků, které se postupně usazovaly v podvědomí autora, ovlivňovaly jeho vztah k věcem, promítaly se do způsobu výtvarné práce.

Dětství strávené v kulisách loutkového divadla dědečka Hrušky, silná citová vazba k mamince Janě, absolventce proslulého dívčího gymnázia Minerva, která milovala operní zpěv a hru na klavír, členství ve skupině spořilovských surrealistů /společně s Z. Havlíčkem a R. Altschulem/, sympatie s poetismem K. Teigeho a V. Nezvala, záliba ve slovních hříčkách a absurdních situacích, obdiv k němému fi lmu a grotesce, celoživotní láska k hudbě, především jazzu, dlouhodobá přátelství /Medkovi, V. Havel, Jan Grossman.../, životní partnerství s Annou Fárovou. To vše pomáhá utvářet rozpoznatelný, velmi specifi cký rukopis autora.

Kombinuje prvky absurdity a poetické všednosti, přísný řád s hravostí, pracuje s předměty, které již byly použity /sklářské formy, parkety, šicí stroj, části nábytku, rozstříhané fotografi e/. Materiál nezastírá svoji původní funkci, Fára obdivuje krásu tvarů a poctivost zpracování starých artefaktů. Citlivě vybírá jednotlivé součásti objektů, skládá je do organických a úsporných struktur, rytmizuje je a člení obdobně jako jazzovou kompozici.

Od surrealistických počátků /surrealistické kresby, malby a cykly koláží - A chaque époque sa pose 1944-46, Snídaně o půlnoci 1950/ postupně přechází k vytváření nástěnných reliéfů ze dřeva.

Cyklus Hrací stoly /1965, 1974-75/ zosobňuje samu podstatu hry. Každá hra má svá pravidla, která je nutno dodržovat. Její průběh je ale pro hráče osvobozující, odvádí je z reality do světa imaginace, radostného prožitku. Divák smí setrvat v roli pozorovatele, reliéfy se tak mohou stát zátiším, které nechává vyniknout půvab dřevěných fragmentů.

Pečlivě očištěná a promyšleně použitá torza předmětů jsou základem pro asambláže, které Fára věnuje svým oblíbeným autorům /Pocta Ernstovi, 1977-1982, Pocta Fillovi, 1980, Pocta Marcelu Duchampovi, 1980, Pocta Dalímu, 1982, Pocta Ionescovi, 1977-82/. Vztah k věcem, které již dosloužily, lze nalézt i v cyklu Plechomluvy /1987-88/. Systematičnost a řád jsou zde zjemňovány senzitivitou a teplou barevností zkorodovaného plechu.

Obdobné principy tvorby jsou použity i v cyklech koláží, fotomontáží a ve fotografi ích seskládaných objektů. Situace a vztahy jsou rozvíjeny v ucelených sériích /např. Situace bílého obdélníku, Relax, Otvírání stěn, Pocta Bracellimu.../. Libor Fára patřil k vynikajícím scénografům a uplatnil se i jako autor plakátů, divadelních programů a logotypů. Spolupracoval s divadlem E. F. Buriana /od roku 1953/, Divadlem Na zábradlí /1962-68/, Činoherním klubem /od 1969/, Pantomimou Alfreda Jarryho. K nejznámějším návrhům scén a kostýmů patří Král Ubu A. Jarryho, Čekání na Godota S. Becketta, Něžný barbar B. Hrabala, Židle E. Ionesca...

Pan Libor Fára se postupně stal všestrannou osobností s mnoha přesahy do různých oborů. Letos uplynulo 25 let od jeho úmrtí. Galerie Závodný děkuje dcerám Isabele a Gábině za pomoc při přípravě výstavy.

Životopisné údaje

1925 12. září narozen v Praze
1942-1944 Studia na grafické škole Officina pragensis u prof. J. Švába
1942 Seznámení se spořilovskými surrealisty
1945-1950 VŠUP, ateliér Emila Filly
1949 Cyklus koláží Snídaně o půlnoci
1949 Seznámení s Anette Šafránkovou (Annou Fárovou)
1951-1953 Vojenská služba
1953 Spolupráce s divadlem E. F. Buriana
1954-1955 Externí studium na VŠUP u F. Muziky
1957 Účast na výstavě Skupiny Máj v Obecním domě
1959 Začátek práce na cyklu Rytmy
1962 Zahájení spolupráce s Divadlem Na zábradlí
1964 Scénický návrh pro Krále Ubu A. Jarryho, režie Jan Grossman
1965 Objekty a asambláže Hrací stoly
1962-1975 Spolupráce s Činoherním klubem
1969 Výstava Stop-time v Galerii Václava Špály v Praze
1974-1975 Cyklus Hrací stoly
1987-1988 Cyklus Plechomluvy, koláže a asambláže
1988 3. března umírá v Praze