Lubomír Přibyl 

27. červena 1937 

Lubomír Přibyl vstoupil na výtvarnou scénu na přelomu 50. - 60. let, s tehdejším pojetím strukturální malby, tzv. informelu, se ale záhy rozchází. Jeho vize částečně korespondují s poetikou op-artu a blíží se výtvarným vizím skupiny Zero, především v důrazu na formativní funkci světla v obraze či objektu a ve snaze o vytvoření systému obrazové plochy, který je prezentován především pravidelným a geometrizovaným řazením jednotlivých linií a ploch a směřuje k jakémusi univerzálnímu řádu, který souvisí i s pevně stanoveným programem tvorby. 
Práce Lubomíra Přibyla již od počátku s velkým zaujetím sledoval např. V. Boudník, se kterým L. Přibyla pojila záliba v užití inovativních grafických technik, J. Kolář nebo J. Valoch. V roce 1961, 1963, 1965 a 1967 vystavuje na mezinárodním Bienále grafiky v Lublani, v roce 1964 je přizván na výstavy Pratt Graphic Centra v New Yorku, zastupovala ho např. Galerie Lambert v Paříži, Van Rossumova Galerie RG v Curacau, galerie Tangente v Heidelbergu či galerie Jeana Roberta Arnauda v Paříži. 
Ve svých velkoformátových obrazech využívá autor lom světla na kompaktních černých plochách olejové malby nebo na stříbrných hliníkových fóliích, které pokrývají celý prostor dřevěné desky. Vystupující přímky napnutých provazů modelují v dopadajícím světle ostré předěly. Některé segmenty světlo odráží, jiné pohlcují a zůstávají matné, zdánlivě ve stínu. Jednotlivá pole často kopírují diagonálu či výseč sinusoidy, jejíž pomocí je ve dvourozměrném prostoru obrazu simulován otáčivý pohyb. 
Pohyb jako dynamický prvek je umocňován i v sérii obrazů s texturami z nalezených sítí. Ty vyvolávají v divákovi pocit prostoru, který se vlní a proměňuje, na některých místech se prolamuje či vystupuje z obrazové plochy. Tato série obrazů v sobě nese i stopy nahodilosti, stejně jako grafické listy tvořené otisky volně rozhozených provázků. Přísný koncept autora užitý souběžně s přítomností náhody korespondují s výzkumy a pokusy H. Demartiniho /Mimo vymezené místo/ a D. Chatrného.
Lubomír Přibyl patří ke skupině autorů, kteří pracují se senzitivitou diváka i s křehkostí, jedinečností a prchavostí okamžiku. Divák svým pohybem - posunem zorného úhlu - vnímá drobné změny, které se v ploše reliéfu odehrávají díky odrazům dopadajícího světla. Černá barva je dokonalým zrcadlem pro pozorování těchto metamorfóz. 
Úsporná, tichá a nevtíravá krása proměňujícího se obrazce vyžaduje od diváka soustředění a pozornost. Odměnou mu bývá silný prožitek vyvolaný transformací viděného obrazu v krátkém časovém úseku.